Opět jeden článek překypující nadmírou mé inteligence

28. června 2013 v 18:44 | Kurokumo-chan |  Něco jako deník o_O
Tak Vás zase zdravím, dnes už podruhé a zkusím Vám přinést nějaký lepší článek, než ten první, kde byla naprosto očividná moje radost z prázdnin xD. Chtěla bych sem dát jednu povídku na téma NARUHINA, avšak je to děsně přeslazený a úplně mimo můj styl, vážně nechápu, jak jsem to mohla napsat, ale stalo se, no -_-
Tak fajn, dám to sem, ale neukamenujte mě, už jsem to tu jednou měla, ale pak jsem to zase smazala, ale tentokrát se odhodlám a dám to sem už nadobro. Hell yes! (promiňte mi za to, já vážně nevím, proč to říkám) Tak snad se alespoň na žádná, celá jedno procento líbí xD

MĚSÍČNÍ CESTA

Jdu tmavou uličkou a za sebou slyším kroky. Někdo se blíží. Zrychlím tempo. Nebezpečně velký měsíc dodává celé scenérii podivně tajemný nádech. Domy halí do snové pavučiny měsíčního světla a kapky rosy které se uchytily na kamenném chodníku dostaly perlový lesk. Zrychlí se mi tep a už skoro běžím. Vím, že ten stín za mnou mě sleduje. Chci křičet, ale hlasivky mi rezignovaně vypověděly službu a já zakopávám o každou kachličku, která je vychýlená z rovnosti chodníku. Zavřu oči, vím, že je to to nejhorší, co jsem mohla udělat, ale nechtěla jsem vidět, jak je blízko. Už si myslím, že se dostanu k nějakému domu, ale v tu chvíli ucítím na svém boku ledově chladnou ruku. Vytřeštím oči a zakopnu o další kachličku. Tentokrát se bohužel neudržím a stín za mnou strhnu s sebou na zem. V tu chvíli už se červenám jako rajče. Leží na mě můj milovaný Naruto. Kluk s blonďatýma vlasama a modrýma očima, připomínajícíma moře. Přes tváře má čáry podobné vouskům. Vím že je to kvůli tomu, co v sobě má. Démona, ze všech nejsilnějšího. Který se už jednou pokusil zničit Listovou vesnici. Pokud by nezasáhl Minato, Narutův otec, čtvrtý Hokage a nejsilnější ninja té doby zvaný Žlutý Blesk z Listové. Nervózně polknu, zatímco se snažím jemně ze sebe Naruta odstrčit. ,,překvápko" rozesměje se trochu nejistě a já vím, že to myslel dobře. Podařilo se mi dostat se z pod něho a pomáhám mu vstát. Nedokážu se zmoct na nic jiného než na přitroublý úsměv. ,, idiote, řekni něco! " nadávám si, ale nejde to. Vidím, že Naruto něco hledá. Bohužel, je taková tma, že se vidíme sotva my dva navzájem. ,,c-co hledáš, Na-naruto-kun?" ptám se trochu nejistě a cítím, že rudnu ještě víc. Nesnáším tuhle vlastnost. ,,ále, překvapení" odpoví mi Naruto záhadně a já se pousměju. Představím si pár věcí pro dospělé a pak už jsem vážně na odpis. ,,a-aha..." dodám jen, a sleduji, jak šmátrá po zemi. ,,mám to!" vykřikne vítězoslavně a zvedne se. ,,tu máš, snad se ti budou líbit" řekne a něco mi vrazí do rukou. Pak mi bleskurychle zaváže oči a někam mě vede. ,,t-to je moc náhle...ech.. ehm..." snažím se ze sebe něco dostat, ale nezmůžu se pomalu ani na slovo. V blízkosti tohoto člověka jsem absolutně odzbrojená. Skrze šátek vidím nějaké slabé světlo. V tu chvíli už zase vidím, když mě naruto šátek rychlostí světla sundá z hlavy. Stojíme pod pouliční lampou. V ruce držím trochu polámanou kytici, zřejmě od toho, jak na mě spadl. Při té myšlence se musím pousmát a zase zrudnu. ,,už je to otravný" pomyslím si, když jsem opět červená jako rajče. ,, moc děkuju, jsou krásné" Odpovím mu vřele a směju se jako blázen. Chvíli tam tak tiše stojíme a je vidět, že Naruto přemýšlí. ,,eh.. nepůjdeme alespoň k tobě domů, je mi trochu zima..." zeptám se téměř neslyšně a nervózně čekám na odpověď. ,,e? Jo, jo, jasně" brblá Naruto a já se směju od ucha k uchu. Celou cestu k němu domů jdeme potichu. Je mezi námi divné a zajímavé napětí. Už jsme tu. Naruto odemkne dveře, rozsvítí a dá mi pokyn že můžu jít dovnitř. Je to malé, ale útulné obydlí. Sednu si na gauč a on mezitím hledá vázu. Zamyšleně se rozhlížím kolem. V koši leží misky od instantního Ramenu. Je to roztomilé i smutné zároveň. Naruto mezitím našel vázu a spokojeně do ní naaranžoval mojí kytici. Sedá si ke mě a já jsem zase rudá. Chvíli tak vedle sebe sedíme. Nic neříkáme, a to nepětí se zvyšuje. ,,ehm.." začnu, ale to už se ke mě Naruto natahuje. Přitiskne na moje rty své a dá do polibku vše. Taky se snažím. Opatrně mi sundá fialovou mikinu a já mu sundám zase jeho. Je to tak příjemné. Jsem tolik šťastná...
Probudím se, když mě po obličeji lechtá příjemný paprsek ranního Slunce. Vedle mě leží Naruto a spokojeně spí. Všechno je tak krásné. Stal se zázrak. Opravdu mě má rád. Obejmu ho a těsně se k němu přitisknu. Vidím že se probouzí. Zamžourá očima a otočí se na mě. Usměje se a já taky. Dlouho se díváme tomu druhému do očí a slova nepotřebujeme. Tohle je začátek...
_______________________________________________________________________________________________________________

No nic, snad enjoy, a jestli ne, tak s tím asi nic nenadělám :D každopádně teď jsem všechno sladký vypsala tak na rok dopředu xD
_______________________________________________________________________________________________________________

Kurokumo-chan
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 a2l a2l | E-mail | Web | 29. června 2013 v 10:35 | Reagovat

Super fanfikce! ^^ Jak jsi sama říkala: Je to přeslazený, ale já mám takovýhle přeslazenosti právěže ráda! :3 A k tomu je to NaruHina! *fangirl-squeak* :))
Akorát příště bych Ti doporučila dělat tam odstavce: Lépe se to čte a vypadá to i delší, než to ve skutečnosti je ;D Ale jinak moooc super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Stamps by: Google and DeviantArt
"A komu se nelíbí, Nechť si klobouk políbí"