Září 2013

Naruto v ohrožení?

30. září 2013 v 21:54 | Kurokumo-chan |  Můj svět
Jistě jste si mohli všimnout, že tento blog už není vyloženě do "Naruto stylu". Je to kvůli pár důvodům, které mě netěší, Vás taky nebudou těšit, a vlastně všichni to stejně prožívají.
Jak už psala Smajli, Kishimoto teď opravdu po*ere co může. Manga společně s čtvrtou (nebo třetí? Pátou? kdo ví?) válkou ninjů, je zbytečně dlouhá, nezáživná a vlastně nic se tam neděje. Doby, kdy byl naruto ještě ten blonďatý debílek, který sice nebyl bůhvíjak silný, ale zato zábavný a byla radost sdílet s ním jeho dobrosružství, je zřejmě nenávratně pryč. Všechno, co Kishimoto vytvořil, je pryč... Promiňte mi ten pesimismus, ale Vám se to tak nezdá? "Narutofilů" kvapem ubývá, lidé, kteří bývali skalními fanoušky a přechod na jiné anime se nedovedli ani představit (kupříkladu já) se teď obrací na jiné, nebo s těmito milými japonskými malůvkami končí nadobro. Já vím, nic není věčné, ale Naruto už se nespraví. Už nikdy mu nebude 12, bude stále větší, jistě to dotáhne na Hokageho, nebo zahyne při nějaké neuvěřitelně krutopřísné bitvě, nejlépe na ochranu Konohy, či celého světa xD
Já vím, není to vtipné, ale je to tak, ani tenhle kukuč už s tím asi nic neudělá...
Dobře, to nebyl dobrý příklad xD ale stejně... :/

Kurokumo-chan

Hehe, škola mě už našla i doma

30. září 2013 v 20:20 | Kurokumo-chan |  Něco jako deník o_O
Achjo. Je mi moc líto, slibovala jsem článek o mém oblíbeném jídle, a mnoho dalšího, žel, učení si našlo kde bydlím( xD ), a tak jsem teď vytížená na 120% -_-

VAROVÁNÍ! NESMYSLNÉ KECY, ČTĚTE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

Abych alespoň informovala o mé dnu, vypadal asi takto: Budíček v 6:30, škola 8:15, moření ve škole přes osm hodin, odjezd domů, který mi zabral hodinu a zasednutí k počítači, u kterého jsem přetrvala doteď. Co víc si přát? Může to být horší? Ovšem! Nebudu tu vypisovat věci, které mohou být horší, protože jich je opravdu hódně, a navíc to nikoho nezajímá xD
Ale mohla bych udělat pár zajímavých školních situací.

Takhle se dnes chovali všichni ve třídě. Výrazy tohoto typu byli absolutně normální.


Obličej vyskytující se po každé větě "Ale my jsme měli domáčák."

Nejpoužívanější grimasa. Po učitelské větě "Tohle ale máš umět." nejběžnější.

Pro změnu nejpoužívanější učitelská reakce.

Výraz typu "Omg to v tý písemce nemělo být." Výskyt velmi častý.

My všichni při poslední hodině, kdy se z důvodu nemoci naší milé učitelky na výtvarku pořádala "Tělocvik hodina" kluci+ holky, což byl ten nejhorší zážitek v mém životě. Věta mého spolužáka "Můžu cičit v trenýrkách?" a učitelova odpověď "Klidně i bez nich." mě bude rušit spaní ještě pěknou řádku let xD

Nuže, mé výlevy ze školních lavic jsou dopsány a sepsány. Snad jste se bavili, když už ne já -_-
P.S. kdo má špatný zrak a na gify nevidí, nechť si je zvětší xD

Kurokumo-chan

Fastfoody, aneb týraná zvířata a "umělá" zelenina na talířku za trojnásobnou cenu

28. září 2013 v 21:28 | Kurokumo-chan |  Téma týdne
Ano, po dlouhé době zase píšu článek na téma TT. Fastfood je něco, čím se docela zabývám, a mám k němu co říci, proto si dovolím napsat pár řádků.
  1. První věc, kterou si pod fastfoodem představím, je, z jakých zdrojů odebírají maso. Viděla jsem spousty videií a článků, v jakých podmínkách a jakým způsobem jsou zvířata pro např. McDonald nebo KFC chovány, a věřte mi, není to pro slabé povahy. Vlastně to není pro nikoho. Je to opravdu hrůza. Pokud se týrání zvířat trestá, jak všichni veřejní činitelé a další tvrdí, jak je pak možné, že fastfoody z toho vycházejí beztrestně? Zatímco jejich majitelé se koupou ve vířivce s penězi, tisíce zvířat trpí, žije a umírá v podmínkách, které by si normální člověk často ani neuměl představit. Nehledě na to, že je dopují všelijakými svinstvy, a chudák kuře je ve dvou měsících tak velké, že se mu zlomí nohy...
  2. Zelenina, je nezbytnou součástí. Nezapomeňte, že teď se ale bavíme o těch velkých fastfoodech, jako je už zmiňovaný McD. KFC nebo BurgerK. U rostlinné potravy to asi není tak kritické, ale jasně si pamatuji, že poslední chvíle strávené ve velkých fastfoodech, chutnala všechna zelenina jako rozmočené noviny.
  3. A poslední... Ceny... I když o těch bych se snad ani nebavila. Např. v takovém McD. jsou ceny tak vysoké, že abyste se pořádně najedli, musíte zaplatit tolik, co v restauraci s Michelinskou hvězdou, na kterou si tento fastfood s podivně vyhlížejícím klaunem jako patronem ani nešplhne. Bůhví, co vše se v takovém jídle vyskytuje, protože lidé se tam stále vrací. Nevím jak starší nebo dospělí lidé, ale např. v mé škole, jde každý druhý spolužák o hodinové přestávce do "Mekáče", což mě leckdy dohání k nepříčetnosti.
Tak, tohle byly VELKÉ fastfoody. Na ty menší, které bych nazývala spíše "Rychlé občestvení" (ano, je to v podstatě překlad z Aj, ale přece...) mám lepší názor. Většinou jsou to malé stánky které nakupují zboží ve slevách ve velkých obchodech jako je třeba Kaufland nebo Globus. Neříkám, že kvalita je kdovíjak přelomová, ale pokud bych měla volit, bylo by to Rychlé občerstvení a klidně třeba párek v rohlíku ;)
P.S.- chtěla jsem přidat nějaký obrázek, ale rychle jsem si to rozmyslela. Je to vážně k zamyšlení lidi. Dokud tam budou strávníci chodit, fastfoody budou vesele týrat zvířata i naše peněženky dál...

Kurokumo-chan

Jak to všechno začíná a jak to všechno končí

28. září 2013 v 11:12 | Kurokumo-chan |  Můj svět
Rozhodla jsem se, udělat další rubriku, jménem "Můj svět". V poslední době neustále o něčem přemýšlím, jsem zamlklejší, a více otevřena duchovním (převážně Buddhistickým) věcem. Jedna z mých nejtěžších otázek je "Jak to všechno začíná, a jak to všechno končí" což by se dalo popsat asi jako "Jak funguje život". Jasně, chápu a znám fyziologické příklady a příčiny, ale nemyslíte si někdy, že je v tom něco víc? Např. co nesčetné množství důkazů a knih od autorů jako je třeba Brian L. Weiss, který "dokázal" že jedna duše má mnoho těl, a žije ve své podstatě věčně. Co občasné záblesky vzpomínek, které jste přece "neprožili". Mohla bych pokračovat, ale je toho spousta, spousta pro jednoho člověka a jeho mozek, který ani neumí využít. Ano, přesně takovéhle myšlenkové pochody se mi honí hlavou.
Dobře, udělejme si v tom tedy pořádek. Vše začíná "oplodněním" jak už jistě všichni víte. Ale! Opravdu? Víte, jsem toho názoru, že vše začíná v jiném prostoru, mimo naši "realitu". Přebývají tam duše, které se připravují na nový život, a předem si ho naplánují. Tj. kdy a kde se narodí, komu, a potom celý jeho život. A tak se osudy všech duší propojují, a tvoří tak náš svět.
A co smrt? To je jedno z nejdelikátnějších společenských témat. Občas se mi zdá, jako by se svět smrti bránil, utlačoval ji do pozadí a tak se ji snažil zbavit. Ale čeho tím dosáhneme? I kdybychom staré nebo nemocné lidi zavřeli někam daleko od nás, smrt tu pořád bude, jen ji neuvidíme. Je to přitom tak přirozené. Všechno a všichni jednou zemřou, nebo se zničí, či rozpadne. V tom je smysl života. Žít ho, učit se a poznávat nové věci, dokud máme tu příležitost. I když musím přiznat, že to tak často nedělám, protože se velmi ráda lituji. Jsem si vědoma toho, že je to špatně, ale bohužel, je to tak.
Uvedu příklad lidí, kteří zažili klinickou smrt. Viděli osoby, které jim byli blízké, ale už dávno zemřeli. Pociťovali teplo, klid a duševní rovnováhu. Mnozí z nich to popisují slovy "Byl to ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažil", nebo "Cítil jsem se lehký a klidný jako anděl". Doktoři sice tvrdí, že tyto pocity a vjemy jsou způsobeny tím, že mozek má málo kyslíku a proto začíná vidět, cítit i slyšet něco, co se doopravdy neděje. Ale já nevím. Je to hodně rozporuplné. Na každé straně mají dobré argumenty i důkazy, takže je pak na Vás, jak to všechno cítíte.
Tak, o tomhle já přemýšlím. Doufám, že to nikomu nevadí, kdo to nechtěl číst, nechť to nečetl. V poslední době vidím v psaní určitou záchranu, jakési pomocné lano, které mě drží nad propastí životních trablí a nesmyslných a malicherných starostí. Ano, tohle je puberta...
Jen Vás všechny chci upozornit, že se jedná pouze o mé vlastní přesvědčení, a nikomu nemám za zlé, že je jiného názoru, nebo že mě od teď považuje za cvoka. Hezký den!

Kurokumo-chan

Měsíc, hvězdy a noc 5. díl

27. září 2013 v 22:25 | Kurokumo-chan |  Povídky
Tak, další díl mé k uzoufání nudné povídky je tu. (Tohle bych asi neměla psát do úvodu, že ne? xD) Užijte si ji! (To je rozkaz xD) Ne, jen už jsem vyšťavená ze školy, je pátek bláznů- tedy můj svátek, takže slavím... -_-

Více v "celém článku" ;)

Baf! Aneb jak jsem k novému layoutu přišla

27. září 2013 v 22:03 | Kurokumo-chan |  Oznámení admina, zas nějaká blbina
Baf! Lekli jste se? myslíte si, že jste na jiné stránce? Omyl! Je to pořád ta samá, jen s novým designem, který vytvořila Mummy, a já jsem s ním celkem spokojená. Chvíli si ho tu nechám, ale pomalu se budu rozhlížet po jiném.
Jinak, nastavování byla úplná paráda, jelikož ve složce byl i postup a vše, takže určitě doporučuji, pro ty šikovnější z nás, kteří si design umí vyrobit sami je to asi fuk XD
Tak jenom tak XD chtěla jsem Vás pouze informovat, že je to stále ten starý nudný blog jedné bláznivé Kurokumo-chan. Vítejte!

Kurokumo-chan

Kurokumo-chan se zbláznila, aneb Noctis dělá divy XD

27. září 2013 v 18:28 | Kurokumo-chan |  Něco jako deník o_O
Tak, po dlouhé době zase něco přidávám xD Nemějte mi to za zlé, ale v posledních článcích se pořád omlouvám kvůli nepřítomnosti, už mě to nebaví a je to i trochu nuda, mít to v každém textu, ne? :3 Hlavním důvodem je, že tento měsíc byl opravdu náročný, a asi bude i hůř -_- Bohužel, na blog ani na komentování mi moc času nezbývá, takže pokud Vám to vadí, směřujte své co nejvíce urážející dotazy k mé škole, děkuji :3
Jinak, jen v rychlosti pár organizačních věcí- sekla jsem se s 9 články o mé maličkosti, takže tento víkend plánuji pokračování, čímž bude mé oblíbené jídlo :D těšte se, a přineste si s sebou bryndák, já Vám ukážu, Vy ještě budete mít chutě xD
A dále přidám povídku Měsíc, hvězdy a noc. Tak co, těšíte? :3 *ticho, jen vítr se občas prožene po širé pláni a vezme s sebou takový ten kulatý keř, co nevím jak se jmenuje XD* -_-
Tak, a teď už konečně k názvu. Asi jsem se totálně zbláznila, nýbrž jsem se zažrala do Final Fantasy, což je počítačově animované anime *všichni rozumíme XD*, to, co Vás zaujme na první pohled je grafika. Nerada "mažu med kolem huby" (proboha, kde tyhle věty beru? XD) ale tohle "dílo" má tak úžasnou grafiku, jakou jsem už dlouho neviděla. Neptejte se mě, o čem to je, já jen vím, že to má asi 14-15 dílů, přičemž každý trvá cca od 2. do 3. hodiny :3 xD objevila jsem ho totiž před třemi dny, ale už jsem si stihla udělat oblíbence, týpka, kterej je tak... no... uznejte sami-


Phew, ani nevíte, jakou práci mi dalo, než jsem našla nějaký dobrý obrázek. Já vím není tam celý, ale mě to bohatě stačí :3 XD kdyby někdo chtěl vidět víc (omg XD) tak se celým jménem jmenuje Noctis Lucis Caelum (já vím, docela divné jméno, co?) Jinak, "Narutofilové" si jistě mohli povšimnout podobnosti se Sasukem. Věřte mi, jsem si toho vědoma, a ani trochu mě to netěší XD
No, to je zhruba tak všechno, jelikož jsem stále zmožena z hledání toho obrázku, takže Vám sem přihodím nějaké video pro upřesnění geniality tohoto výtvoru XD tak zatím!
Ještě k tomu videu, jsou v něm celkem velké spoilery, ale neviděla jsem video, kde ne, takže si musíte vybrat, zda se na to podíváte, nebo ne XD já mohu pouze říci, že je to úžasně zpracované+ písnička od mé nejoblíbenější kapely :3 výsledek můžete zhodnotit sami.

Kurokumo-chan

Měsíc, hvězdy a noc 3.-4. díl

11. září 2013 v 17:48 | Kurokumo-chan |  Povídky
Tak je to tu, povídka pro mé milované čtenáře :D Doufám, že jste alespoň trochu spokojeni, jak říkám, byla to moje první povídka, takže to na ní je znát...

Více v "celém článku" :)

Povídka pro Blog.cz soutěž- Setkání s literární postavou

11. září 2013 v 17:05 | Kurokumo-chan |  Povídky
Jméno postavy: Kora
Jméno knihy: Rozkvétající žena- Příběh zasvěcení dívky v ženu
Jméno autora: Mary Dillonová a Shinan Barclayová

Už odmalička jsem milovala přírodu. Byla mi vším, radostí, zábavou i potěšením. Častokrát jsem se vytrácela do temných lesů, kde jsem, ještě jako malá, hledala skřítky a lesní víly. Je kouzelné, čemu malé děti věří. A možná že právem.. dospělí lidé se tak oddalují od svého malého já, kdy každou noc, zalezlí pod peřinou, vyhlíželi strašáky a chvěli se strachem i vzrušením při každém menším šustnutí. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se s mým dětským světem potkala jako téměř čtrnáctiletá dívka znovu. Ty časy, kdy jsem prosila maminku aby se mnou šla do pokojíčku, protože je tam tma a já se bojím, byly nenávratně pryč… nebo jsem si alespoň myslela, že jsou…
Byl příjemný letní večer, vítr si pohrával s mými vlasy, vyhazoval je do stran a zaplétal do uzlíčků, které v příštím momentu zase rozmotával, a poté se pouštěl dál po mé "hřívě", která se v zapadajícím slunci leskla do červena. Zhluboka jsem se nadechla a přitom si užívala tu blízkost člověka se Zemí. Nacházela jsem se na obrovské louce. Dozrávající zlatavé obilí jemně šustilo a naklánělo se do stran, tráva neslyšně naříkala pod tíhou mých bosých chodidel, a já si přitom broukala melodii, která mi připadala tak zvláštně povědomá, chvíli jsem měla pocit, jako by v ní byl ukrytý celý můj kratičký život. Dohromady se zvuky mého okolí vytvářela tato mantra podivně kouzelnou atmosféru, až jsem si chvíli připadala, jako malá holčička, která právě zkoumá jednu z děr u statné borovice, protože se domnívá, že konečně objevila nějaké kouzelné lesní stvoření. Musela jsem se trochu oklepat. Bylo to tak podivně krásné… chvíli jsem ještě mlčky kráčela po chladivé luční trávě, když se přede mnou začal rýsovat obrys tajemně přitahujícího lesa. Nahlas jsem polkla. Teprve teď jsem si uvědomila, jak strašidelně toto místo vlastně působí, ale já se přesto nemohla zastavit. Cítila jsem se, jako by ve mně pulsovalo spojení s tím lesem, s celou tou loukou, a snad i s celou Zemí. Cosi mě přitahovalo blíž, mé kroky se zrychlily a po chvíli naprosté vnitřní nejistoty vystřelily jako blesk přímo k lesu. Zdálo se mi, jako bych byla uvězněná v mé hlavě, ale tělo si mohlo dělat co chtělo…
Zastavila jsem se u okraje lesa. Poslední rudo-oranžové sluneční paprsky osvětlovaly každičkou větev, i trs trávy a já měla zase ten tajemný dětský pocit. Celý les podivně svítil a mě se zdálo, jako by mi otevíral svou náruč. Naposledy jsem se nadechla a poté překročila luční hranici. Má bosá chodidla se zabořila do pichlavého jehličí, ale já ho v tu chvíli vůbec nevnímala. Pamatuji si, že jsem několikrát šlápla i na šišku, ale já si toho prostě nevšímala, nebo jsem to možná ani nechtěla. Chvíli jsem postupovala lesem úplně potichu, společníkem mi byl jen můj mírně splašený dech. Ruce se mi třásly napětím a strachem a mě se zdálo, jako by se zmenšovaly,mé dlouhé úzké prsty se měnily na baculaté tlapičky s krátkými prstíčky, jak mé hnědo-rezavé vlasy světlají a kudrnatí, jak se moje kroky stále zmenšují… byla ze mě na tu chvíli zase ta malá baculatá dívčina se spousty nápadů a obrázky s duchy po všech kapsách? Dodnes si tím nejsem jistá, a i kdybyste mě prosili, netroufám si říci rozsudek. Ale je pěkné, co víc, je to možná dětské, ale přirozené naší tvůrčí duši uznat, že to opravdu možné je.
A nakonec jsem je uviděla. Ze začátku mi přišly jako motýlové, s neuvěřitelně nádhernými křídly a s barvami, které jsem nikdy neviděla. Ale jak jsem se přibližovala, začala jsem rozeznávat malá, lidem podobná stvoření, které ta křídla nesla. Jen si tak klidně poletovaly kolem a když mě jedna spatřila, rozletěly se do stran. Vykřikla jsem "počkejte!" a v té chvíli jsem slyšela svoje maličké já. Bylo to jako ve snu, snad to i sen byl, snad ne, kdo to může vědět? Chvíli jsem se je pokoušela dostihnout, ale brzy jsem to vzdala. Byla jsem vyčerpaná, a chtěla si někde odpočinout. Když jsem se otočila, abych se vydala zpět domů, zmatená z toho, co jsem možná viděla, objevila se přede mnou znenadání dívka. Asi byla mladší než já, vlasy podivné přírodní barvy jí volně splývaly po těle a nádherná, lesknoucí se látka podobná pavučinám jí zahalovala od prsou až po kolena. Asi si říkáte, že normální člověk by se vyděsil, vzal nohy na ramena, křičel a byl v šoku, ale já ne. Připadala mi tak povědomá… chvíli jsem na ni jen fascinovaně hleděla, než se její ústa otevřela a vydala tu magickou melodii, kterou jsem si zpívala, když jsem kráčela loukou. Přidala jsem se k ní a chvíli jsme si spolu jen tak zpívaly. Měla jsem pocit takové blízkosti, jako kdybych takhle prožila celý život. Mé "dospělejší" já už zapomnělo moje dětství, ale stále ve mne bylo kus té holčičky, která si to možná pamatovala. Začínaly se mi vybavovat myšlenky o této dívce. O jejích písničkách a konejšivých slovech, které nebyly českým jazykem, troufám si říct, že ani žádným lidským jazykem. Ale já ji přesto rozuměla. Najednou však zmlkla a poté promluvila. "jsem Kora. Vím, že mě znáš i neznáš, vím, že se mě bojíš i nebojíš… už jsme se spolu viděly. Dnes jsem tu naposled. Chci ti jen říct, že v tebe vkládám svou důvěru. Nepamatuješ si, co jsi mi slíbila, ale věz, že život tě k tomu sám povede… Teď se snaž uvolnit a zkus usnout, sbohem…" slyšela jsem jen…

Probudila jsem se ve své posteli. Skláněla se nade mnou mamka a taťka nervózně přešlapoval opodál. Když viděli, že jsem vzhůru, hned se ke mně přiřinuli. "Co tě to napadlo, jít takhle pozdě na louku?!" hubovala mi mamka. "Já bych tě nejradši-" spustil vyšším tónem taťka, ale pak se zarazil a obejmul mě. "jsem rád, že se ti nic nestalo, měli jsme o tebe vážně strach!" dodal mírněji. "můžeš nám vysvětlit, co jsi tam dělala?" vyzvídala máma. Neodpověděla jsem. Proč taky, stejně by mi nevěřili… "Můžete mě chvíli nechat o samotě?" odbyla jsem je. Po chvíli rozhodování souhlasili a laskavě opustili můj pokoj. "Buddho, co to bylo?!" vydechla jsem a svalila se do postele. Živě jsem si pamatovala všechno, co se stalo, jen jsem nevěděla, zda-li to byl sen nebo ne, a to mě tíží dodnes. Jediné co vím je, že jsem si uvědomila, co jsem Koře slíbila. Zjistit, proč člověk žije, jaký je smysl existence… já na to přijdu, Koro… protože dětský slib, je to nejnevinnější a nejplatnější, co na světě existuje…

Povídka do soutěže se chystá, povídka pro Vás ostatní je též na cestě sem :D

11. září 2013 v 16:59 | Kurokumo-chan |  Oznámení admina, zas nějaká blbina
Dobré zprávy vespolek :) Trochu jsem zaměnila "zítra a pozítří", nuže tedy, povídku na soutěž přidám dnes, stejně jako dva díly povídky pro Vás, protože jsem na Vás slušně kašlala, za což se Vám omlouvám, budu se to snažit odčinit. Nic víc asi dodávat nebudu, škola a úkoly volají, takže pár článků a jde se na to -_-
Sayonara!

Kurokumo-chan

Velkolepý návrat

9. září 2013 v 23:01 | Kurokumo-chan |  Oznámení admina, zas nějaká blbina
*napětí, dramatické bubny a velkolepý nástup s fanfárami a barevným krepovým sajrajtem pro všechny XD*
Zdravím Vás, mí milí čtenáři. Upřímně, docela jsem se vyděsila při pohledu na můj nejnovější článek, protože zjištění, že je skoro měsíc starý, to mě opravdu vyděsilo XD
Co k tomu dodat, "školička" je tu, a mě trvalo trchu déle vyrovnat se s tím a vlastně si to i pořádně uvědomit, než obvykle. Další nesmyslné výmluvy které určitě všichni znáte a vůbec na ně nejste zvědaví jsou třeba úkoly, a debilní učitelé, kteří zapomínají na to, že máme i jiný život, než ten studentský. Co si budeme nalhávat, koho zajímají články naštvaných puberťaček, stěžujících si na školu? Asi nikoho, že? Minimálně mě ne...
Co dodat, snad jen, že jsem prostě zpět, opět budu komentovat a psát nesmyslné nesmysly mých prapodivně se vyvíjejících fantazií XD zítra přidám povídku na Blog.cz soutěž, kterou prosím nikdo nekopírujte, a stejně si myslím, že by to za to asi nikomu nestálo, je to takové podivné, nemastné neslané... no raději nic víc XD, tak ahoj všichni :)

Kurokumo-chan




Stamps by: Google and DeviantArt
"A komu se nelíbí, Nechť si klobouk políbí"