Povídka pro Blog.cz soutěž- Setkání s literární postavou

11. září 2013 v 17:05 | Kurokumo-chan |  Povídky
Jméno postavy: Kora
Jméno knihy: Rozkvétající žena- Příběh zasvěcení dívky v ženu
Jméno autora: Mary Dillonová a Shinan Barclayová

Už odmalička jsem milovala přírodu. Byla mi vším, radostí, zábavou i potěšením. Častokrát jsem se vytrácela do temných lesů, kde jsem, ještě jako malá, hledala skřítky a lesní víly. Je kouzelné, čemu malé děti věří. A možná že právem.. dospělí lidé se tak oddalují od svého malého já, kdy každou noc, zalezlí pod peřinou, vyhlíželi strašáky a chvěli se strachem i vzrušením při každém menším šustnutí. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se s mým dětským světem potkala jako téměř čtrnáctiletá dívka znovu. Ty časy, kdy jsem prosila maminku aby se mnou šla do pokojíčku, protože je tam tma a já se bojím, byly nenávratně pryč… nebo jsem si alespoň myslela, že jsou…
Byl příjemný letní večer, vítr si pohrával s mými vlasy, vyhazoval je do stran a zaplétal do uzlíčků, které v příštím momentu zase rozmotával, a poté se pouštěl dál po mé "hřívě", která se v zapadajícím slunci leskla do červena. Zhluboka jsem se nadechla a přitom si užívala tu blízkost člověka se Zemí. Nacházela jsem se na obrovské louce. Dozrávající zlatavé obilí jemně šustilo a naklánělo se do stran, tráva neslyšně naříkala pod tíhou mých bosých chodidel, a já si přitom broukala melodii, která mi připadala tak zvláštně povědomá, chvíli jsem měla pocit, jako by v ní byl ukrytý celý můj kratičký život. Dohromady se zvuky mého okolí vytvářela tato mantra podivně kouzelnou atmosféru, až jsem si chvíli připadala, jako malá holčička, která právě zkoumá jednu z děr u statné borovice, protože se domnívá, že konečně objevila nějaké kouzelné lesní stvoření. Musela jsem se trochu oklepat. Bylo to tak podivně krásné… chvíli jsem ještě mlčky kráčela po chladivé luční trávě, když se přede mnou začal rýsovat obrys tajemně přitahujícího lesa. Nahlas jsem polkla. Teprve teď jsem si uvědomila, jak strašidelně toto místo vlastně působí, ale já se přesto nemohla zastavit. Cítila jsem se, jako by ve mně pulsovalo spojení s tím lesem, s celou tou loukou, a snad i s celou Zemí. Cosi mě přitahovalo blíž, mé kroky se zrychlily a po chvíli naprosté vnitřní nejistoty vystřelily jako blesk přímo k lesu. Zdálo se mi, jako bych byla uvězněná v mé hlavě, ale tělo si mohlo dělat co chtělo…
Zastavila jsem se u okraje lesa. Poslední rudo-oranžové sluneční paprsky osvětlovaly každičkou větev, i trs trávy a já měla zase ten tajemný dětský pocit. Celý les podivně svítil a mě se zdálo, jako by mi otevíral svou náruč. Naposledy jsem se nadechla a poté překročila luční hranici. Má bosá chodidla se zabořila do pichlavého jehličí, ale já ho v tu chvíli vůbec nevnímala. Pamatuji si, že jsem několikrát šlápla i na šišku, ale já si toho prostě nevšímala, nebo jsem to možná ani nechtěla. Chvíli jsem postupovala lesem úplně potichu, společníkem mi byl jen můj mírně splašený dech. Ruce se mi třásly napětím a strachem a mě se zdálo, jako by se zmenšovaly,mé dlouhé úzké prsty se měnily na baculaté tlapičky s krátkými prstíčky, jak mé hnědo-rezavé vlasy světlají a kudrnatí, jak se moje kroky stále zmenšují… byla ze mě na tu chvíli zase ta malá baculatá dívčina se spousty nápadů a obrázky s duchy po všech kapsách? Dodnes si tím nejsem jistá, a i kdybyste mě prosili, netroufám si říci rozsudek. Ale je pěkné, co víc, je to možná dětské, ale přirozené naší tvůrčí duši uznat, že to opravdu možné je.
A nakonec jsem je uviděla. Ze začátku mi přišly jako motýlové, s neuvěřitelně nádhernými křídly a s barvami, které jsem nikdy neviděla. Ale jak jsem se přibližovala, začala jsem rozeznávat malá, lidem podobná stvoření, které ta křídla nesla. Jen si tak klidně poletovaly kolem a když mě jedna spatřila, rozletěly se do stran. Vykřikla jsem "počkejte!" a v té chvíli jsem slyšela svoje maličké já. Bylo to jako ve snu, snad to i sen byl, snad ne, kdo to může vědět? Chvíli jsem se je pokoušela dostihnout, ale brzy jsem to vzdala. Byla jsem vyčerpaná, a chtěla si někde odpočinout. Když jsem se otočila, abych se vydala zpět domů, zmatená z toho, co jsem možná viděla, objevila se přede mnou znenadání dívka. Asi byla mladší než já, vlasy podivné přírodní barvy jí volně splývaly po těle a nádherná, lesknoucí se látka podobná pavučinám jí zahalovala od prsou až po kolena. Asi si říkáte, že normální člověk by se vyděsil, vzal nohy na ramena, křičel a byl v šoku, ale já ne. Připadala mi tak povědomá… chvíli jsem na ni jen fascinovaně hleděla, než se její ústa otevřela a vydala tu magickou melodii, kterou jsem si zpívala, když jsem kráčela loukou. Přidala jsem se k ní a chvíli jsme si spolu jen tak zpívaly. Měla jsem pocit takové blízkosti, jako kdybych takhle prožila celý život. Mé "dospělejší" já už zapomnělo moje dětství, ale stále ve mne bylo kus té holčičky, která si to možná pamatovala. Začínaly se mi vybavovat myšlenky o této dívce. O jejích písničkách a konejšivých slovech, které nebyly českým jazykem, troufám si říct, že ani žádným lidským jazykem. Ale já ji přesto rozuměla. Najednou však zmlkla a poté promluvila. "jsem Kora. Vím, že mě znáš i neznáš, vím, že se mě bojíš i nebojíš… už jsme se spolu viděly. Dnes jsem tu naposled. Chci ti jen říct, že v tebe vkládám svou důvěru. Nepamatuješ si, co jsi mi slíbila, ale věz, že život tě k tomu sám povede… Teď se snaž uvolnit a zkus usnout, sbohem…" slyšela jsem jen…

Probudila jsem se ve své posteli. Skláněla se nade mnou mamka a taťka nervózně přešlapoval opodál. Když viděli, že jsem vzhůru, hned se ke mně přiřinuli. "Co tě to napadlo, jít takhle pozdě na louku?!" hubovala mi mamka. "Já bych tě nejradši-" spustil vyšším tónem taťka, ale pak se zarazil a obejmul mě. "jsem rád, že se ti nic nestalo, měli jsme o tebe vážně strach!" dodal mírněji. "můžeš nám vysvětlit, co jsi tam dělala?" vyzvídala máma. Neodpověděla jsem. Proč taky, stejně by mi nevěřili… "Můžete mě chvíli nechat o samotě?" odbyla jsem je. Po chvíli rozhodování souhlasili a laskavě opustili můj pokoj. "Buddho, co to bylo?!" vydechla jsem a svalila se do postele. Živě jsem si pamatovala všechno, co se stalo, jen jsem nevěděla, zda-li to byl sen nebo ne, a to mě tíží dodnes. Jediné co vím je, že jsem si uvědomila, co jsem Koře slíbila. Zjistit, proč člověk žije, jaký je smysl existence… já na to přijdu, Koro… protože dětský slib, je to nejnevinnější a nejplatnější, co na světě existuje…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 eg eg | Web | 13. září 2013 v 9:03 | Reagovat

dost dobrá povídka! Moc se mi líbí.... donutila si mě číst od začátku do konce a to se jen tak někomu nepodaří... :) jsi šikovná!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Stamps by: Google and DeviantArt
"A komu se nelíbí, Nechť si klobouk políbí"