N.O.C

17. ledna 2014 v 20:05 | Kurokumo-chan |  Téma týdne
"Mami, já tam nechci!" lamentovala malá holčička s pláčem u matčinných nohou. Po tvářích jí tekly slzy.
"Ale no tak zlatíčko, určitě si to tam užiješ, budou tam všichni tví kamarádi a paní učitelky, které na vás budou dávat pozor, nemáš se čeho bát." usmála se mladá žena a políbila dívku na tvář.
"Ale... Ale mami, bude tam Tma... Ta Tma!"
Matčiny rysy v tu chvíli ztvrdly. "Nemluv už o ní, víš kolikrát jsme se o tom bavili, už mě to unavuje, tma nic není, je to jenom fáze dne!" Rozkřikla se.
Děvčátko vykulilo oči. "Ale-" "Dost! Prostě pojedeš, užiješ si to tam." zakončila matka prudce debatu. Děvčátko stále usedavě plakalo, když se žena opět usmála a pohladila dítě po tváři. "Yo, neboj se, máš jen moc bujnou fantazii. Taky jsme ji mívala..."
Děvče vykulilo svá velká, od pláče rudá kukadla a zamračilo se. "A v tom to je! Vy dospělí ničíte své já, potlačujete city a emoce, chováte se tak, jak je od ostatních předpokládáno, že se chovat budete! A dětem nic nevěříte, nic..."
"Ale Yo, to přece není-" žena nestačila větu doříct, dívka totiž popadla malý kufřík ležící vedle ní a vyrazila z domu. Běžela dlouho, aby se přesvědčila, že jí matka nedohoní. Hlavou se jí mezitím honilo přímo moře myšlenek, přelévaly se sem a tam, a jako příliv a odliv postupně vytvářely více a více pochybností.
"Zvládnu to, dokážu matce že nejsem blázen, že... že Ona neexistuje...
***
Za dvě hodiny už dívka zpívala s jinými dětmi a učitelkami písničky. Noční škola není zase tak špatná, pomyslela si a usmála se. Všechno bylo báječné, až do jedné chvíle...
"Tak děti, kdo bude tak statečný a splní "bobříka odvahy?" Zahalekala jedna z učitelek, když hodiny na zdi ukázaly půlnoc.
"Já Já!" volali děti jeden přes druhého. Yo se zhrozila. Tohle- tohle ne. S tímhle nepočítala. "Snad si nevšimnou že nepůjdu" Pomyslela si. Ale to byl omyl. Děti si všímají nejvíce.
"Podívejte!" vykřikl jeden z chlapců. "Yo je srab, bojí se!" a děti se smály a ukazovaly, zatímco tam dívka stála a po tvářích se jí kutálely slzy.
"No tak! Yo není srab, jen se jí nechce, viď?" zasáhla jedna z učitelek. Děti se stále ještě chichotali.
"Yo, nemusíš tam chodit... Je to- Je to kvůli té "Tmě"? pošeptala děvčátku učitelka.
"N-Ne! J-Já půjdu!" vykřikla. Nedá se zahanbit, matka měla pravdu, jen se jí to zdá, všechny ty neprosněné noci, všechen ten strach a pláč byl k ničemu, Ona neexistuje!
"Dobrá." usmála se učitelka a otevřela dívce dveře na školní půdu. "Projdi ji až na konec, tam najdeš určitou věc, neboj se, určitě to poznáš. Když ji přineseš zpět, všem nám dokážeš, že jsi moc statečná." vysvětlovala žena úkol.
Všichni se se mnou baví jako s miminem! Prolétlo Yo hlavou.
"Hodně štěstí!" usmála se učitelka a rozrazila naplno staré dveře. Děvče vykročilo do tmy. Do Té "Tmy?"
"Ovšemže ne!" rozkřikla se.
"Jsi v pořádku?" ozvalo se ze zdola pár učitelek, kteří Yo slyšely.
"Ah, ano!"
Půda byla tmavá, všude ležely vrstvy prachu a trámy spolu s všelijakým haraburdím snižovali viditelnost na úzkou cestu, na kterou svítilo jen tlumené měsíční světlo z pár vykířů. Děvče stále šlo, ale jakoby konec ani neexistoval. Neslyšela ani učitelky a děti z otevřených dvěří odkud před chvílí vyšla. Najednou se kolem ní prohnal studený vítr. Otřásla se. Všechno bylo tak povědomé, tak moc stejné...
Stín se mihotl po dívčině pravém boku. Hned po levém.
"Ne... NE!" křičela Yo. Ona měla pravdu, Tma, přišla... Nepřežije, věděla to. Potřebovala vzkaz... Musí dát všem vědět, že nebyla blázen... Ona ne... Horečně začala přehrabovat harampádí, zatímco se stín kolem ní přibližoval. Našla starý papír a kus cihly, která oranžově barvila...
***
Druhý den ráno stálo před školou alespoň pět policejních aut. Učitelky přes sebe měly přehozené deky, zatímco je policisté vyslýchali. Děti seděli sklesle opodál, několik holčiček a chlapců brečelo.
"Je to tvoje vina!" rozkřikla se najednou Mia na chlapce, který v noci osočil Yo že je "srab".
"Nemuselo se to stát! Proč jsi tak hloupý?!" Brečela dívka. Všude bylo ponuro, šedivo, a přestože už bylo dopoledne, stále byla podivná Tma...
Večer vyšlo policejní prohlášení. Na půdě se nic nenašlo, nic, jen stopy malé Yo, které končily u jednoho stohu starých učebnic. Našla se jen jedna malá kapička krve, podle výsledků opravdu patřící dívce. Celý případ byl za nevyjasněných okolností uzavřen.
Dívčina matka za pár týdnů zemřela. Nikdo nezjistil jak, ale už dlouho se šuškalo, že dceřinu smrt přisuzovala sobě...
***
O 50 let později se škola zavřela. Všichni brzy zapomněli, nikdo si na Yo a její rodinu nevzpomněl. Pár žáků pomáhalo vyklidit starou půdu. Jeden z chlapců zrovna vynášel učebnice, když ze stohu vypadl jakýsi papírek. Podíval se na něj... Asi jen nějaký žert, ušklíbl se a zahodil ho do kouta. Ten papír nebyl obyčejný vtip, bylo to staré rozloučení...

...
Kurokumo-chan
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 D.G. ♪ D.G. ♪ | Web | 17. ledna 2014 v 20:59 | Reagovat

Dokonalé, a taky hrůzu nahánějící... :))

2 Kurokumo-chan Kurokumo-chan | Web | 17. ledna 2014 v 21:01 | Reagovat

[1]: mockrát děkuji ^^

3 aly aly | Web | 18. ledna 2014 v 10:56 | Reagovat

Úžasné :D
Já vždy když se snažím napsat hororovou povídku a zabít pár postav, tak mi to pak nějak příjde líto a nechám je nějakým záhadným způsobem přežít. :D :D

4 a2l a2l | E-mail | Web | 20. ledna 2014 v 21:00 | Reagovat

Nejdřív jsem si ani neuvědomila, že "Yo" je jméno (to víš, nakažená od Kakashiho...) :D Tak to byla ta vtipná část mého přečítání...
A pak přišla ta vážná část. Víš co? Přihodit ten obrázek na úplný konec povídky byl dost dobrý nápad, přeběhl mi totiž ihned mráz po zádech >.<
Moc pěkně to máš napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Stamps by: Google and DeviantArt
"A komu se nelíbí, Nechť si klobouk políbí"